14. Mai 2026
Extrémní horský ultra running přes Krušné hory ve vzdálenosti 210 km s celkovým převýšením 4.100 m.
Začátek v obci Kraslice (u dřevěného batohu) a cíl/konec v obci Dolní Žleb u Hostince U Kosti.
Miroslav Urban:
Reporty z akcí obvykle nepíšu, ale udělám jednu výjimku. KRBO LE KODE - dlouho plánovaný přeběh Krušných hor skutečně stojí za krátký report. Když loni přišel s bláznivým nápadem Tomáš Langhammer, že by rád přeběhl Krušné hory od Kraslic do Děčína, věděl jsem, že u toho nebudu chybět. Akce pod pracovním názvem KRBO LE KODE (Kraslice, Boží dar, Lesná, Komáří výška a Děčín) s plánovanou trasou dlouhou 207 kilometrů a převýšením přes 4 km. Znalci vědí, že punkové akce Krušnomanů vyvolávají současně mrazení a horkost v zádech najednou. Prodloužený květnový víkend tradičně po dvě dekády zasvěcený duatlonu je ideální termín naší akce. V pátek 8.5. je nás na startu u batohu v Kraslicích šest a další se přidává dodatečně. Vydáváme se trasu. Naplánovat se dá běžecký výkon na půlmaraton ale ne ultra. Postupně s úžasnou podporou svých blízkých ( já mám největší tým – Iva, Filip a Bětka ) postupně zdolávám jednotlivé check-pointy naší trasy. První den skoro stále prší, ale i na to jsme v Krušných horách zvyklí. Jenom všichni odpískáme noční běh, kvůli totálnímu promáčení a neschůdnosti terénu. Sobota je naštěstí lepší. Od rozednění mám hory jenom pro sebe. Probudil jsem jenom pár stezkařů v útulně. Nohy naštěstí poslouchají a bolí po 110 km prakticky stejně jako po 10 km, tak to jde dobře. Krajina se spoustou přírodních krás a svědectví o minulosti Sudet rychle ubíhá. V meditačním tempu se setměním dobíhám a docházím do cíle v Dolním Žlebu. Do nedělního večera dobíhají další borci. Teď už bilancujeme drobné neduhy, ale především obrovskou hromadu dojmů a zážitků. Platí, že život je pohyb a my jsme si to opravdu užili. Navíc v partě podobně postižených bláznů a se svými nejbližšími.
Radomír Kurečka:
Bylo nebylo… Kdyby totiž nebylo mé lásky, která mě na tuto skvělou akcičku aktivně upozornila (protože ač vzděláním ajťák, sociální sítě sleduji sporadicky), možná by žádné nebylo. Zdálo se to jako dobrý nápad! Během prodlouženého víkendu přeběhnout nebo přejít Krušné hory po trase Stezky Českem. V době, kdy pořád tolik Čechů míří raději do Camino de Santiago, než aby poznali rodnou zem, to znělo vlastně až podezřele dobře. Navštívit místa jako Kraslice, Chaloupky, Horní Blatná nebo Boží Dar, toulat se krásnou přírodou s minimem lidí… No, nezní to jako pohádka? Že to nebude až taková pohádka, mi začalo docházet po přednášce našeho ultramaratonce Dana Orálka o Spartathlonu. Ten je sice delší (246 km), ale s asi polovičním převýšením. A i tak má tvrdý časový limit 36 hodin. Tehdy jsem začal počítat a došlo mi, že to žádná jednoduchá procházka nebude. A jelikož jsem od přirození plánovač, začal jsem problém analyzovat. V první fázi jsem odmítl spaní po útulnách či ve stanu. Bylo by to sice praktické – člověk se nemusí stresovat, jestli zvládne dojít do místa noclehu –, ale známe krušnohorské počasí a úplně pohodlné to také není. O zázemí ani nemluvě. Stejně tak jsem odmítl Tomův plán na poněkud řídké rozdělení míst setkání se supporty. Já jsem se chtěl občerstvovat častěji. Je to pro mě silná psychologická i materiální vzpruha a vlastně i potřeba. Jak ale plánovat překonání 205 km, když jsem v životě uběhl nejvíce necelých 50 km? V nouzi nejvyšší je tady umělá inteligence. Předhodil jsem jí plánovanou trasu, body setkání, můj záznam z loňského „běhu“ na Krušnomanovi a jasné instrukce: první den 100km s tím, že po rovinách i z kopce lehký běh. Druhý den běh 80km jen z kopce a třetí den už jen chůze. AI mi vyhodila skript (program), který mi vyhodnotil predikci výkonu (dokonce správně vyhodnotil, že z prudkého kopce mám opravdu nižší rychlost než do mírného kopce), čas, který v úseku strávím, počty nastoupených či naklesaných metrů apod. Napojil jsem to i na mapy.cz, aby můj skvělý support měl orientační představu, jak dlouho mu bude trvat přesun autem na další místo setkání (pokud tam nebudou uzavírky ☹). Co už jsem nestihl je vnést do analýzy i typ povrchu. Něco málo jsem zkoušel, ale už jsem to nedotáhl. Utěšoval jsem se, že prý je to hlavně asfalt. Marně. Teda ne že by ho tam nebylo málo, ale klidně bych snesl i více. Start v sedm ráno byl optimální. Všichni ještě plní energie, úsměvy na rozdávání. Nerozhodily nás ani první kopce. Nádherná krajina, focení, kochačka. S přibývajícími kilometry to ale začalo chutnat o něco méně. Asi po 65. km jsem měl chvílemi pocit, že už mi to nechutná vůbec. Ale pořád to šlo. Celý den mírně poprchávalo, byl jsem mokrý (všude), ale převlíkat se nemělo smysl. Chtěl jsem si dát patnáct minut šlofíka, jenže jsem se bál, že bych se rozklepal zimou. Nezbylo než se prostě přesouvat pořád dál. Puchýře se dělaly a praskaly. Chvíli to zabolelo, ale pak jsem to záhadně přestal úplně vnímat. Bylo super, že se pořád bylo na co koukat. Jen nálada už pomalu klesala souběžně s „body battery“ a „stamina“. Ostatně – Stamina mi hlásila 1 % na 80. km, druhý den to vzdala už asi na 7. km a třetí den se o nic radši ani nepokoušela. Přes mikrokrize se mi podařilo dostat do plánovaného cíle prvního dne – na cca 100. km. Přejeli jsme na ubytování, kde jsem se okamžitě rozklepal, takže jedině sprcha a rychle do postele. Byly ještě nějaké marné pokusy do sebe něco dostat (tekutého i tuhého), ale bez úspěchu. Stehna mi hořela a strašně bolela. Kdyby se mě v té chvíli někdo zeptal, jestli druhý den půjdu, tak bych mu řekl, že s největší pravděpodobností ne. Ale všichni co děláme tyto akce víme, že to chce určitý odstup. A ráno moudřejší večera.Ráno jsem sice bolavě vstal, ze schodů šel rovně, ale žádná sláva. Zkusíme to a uvidíme. Přeci jen je to kratší než včera ????. No, nebylo to jednoduché. Zhruba v polovině etapy mě začaly poprvé bolet nárty. Možná jsem měl moc utažené boty, anebo prostě jen nárty nebyly zvyklé na takovou zátěž. Tkaničky jsem povolil a šlo se dál. Zase nějaké puchýře, ale to už jsem vůbec neřešil. Co jsem si ale díky této akci upravil, bylo vnímání času a vzdálenosti. Jak se někdy i jeden jediný kilometr zdá nekonečný. Jak člověk váží každého kroku navíc. A jak se někdy dokáže čas úplně zastavit. Úkol druhého dne (80 km) splněn, opět zimnice. Tentokrát jsem se ale dokázal i najíst a něco napít. Stehna celkem dobrý, ale začaly mi dělat starosti nárty. Také mi noha dost natekla. Ale ještě jsem viděl kotníky, takže cajk. Ráno se mi podařilo vstát. Posledních 25km, to snad nebude takový problém. Měl bych to zvládnout za 4 hodiny. Jednak si to myslela AI a jednak jsme to potřebovali z hlediska následného přesunu na Vysočinu. Zkrátím to – i 25 km umí být setsakra dlouhých. Posledních 6,5 km byla opravdová lahůdka. 3 km z ostrého kopce (přes 300 výškových metrů klesání) a 3,5 km ve výhni předpoledního sluníčka. Byl to výlet se vším všudy. Typické Krušné hory – jak počasím, tak přírodou, zapomenutými místy i vysídlenými osadami. Prostě úžasné. Nikdy předtím jsem nic extrémnějšího neabsolvoval. Jsem hrdý, že jsem to absolvoval. Nohy mám nateklé a pár dní ještě nebudu schopen pořádně chodit. Ale stálo to za to! Děkuji Tomášovi za takový bláznivý nápad. On mu to jednou pan docent Chocholoušek určitě „přičte k dobru“. Nejvíce ale musím poděkovat své lásce a supportu – Evči Zichové. Oproti svým kamarádům jsem měl totiž jednu obrovskou výhodu – mám ze všech ten nejlepší support. Anebo snad někdo máte support, který umí číst vaše myšlenky a udělá, co Vám na očích uvidí?!
Michal Turek
Sešli jsme se ve čtvrtek večer na pivku, dali pokec, šli spát a další den jsme se potkali na startu a vyrazili kupředu. Všichni měli support (moje predstava je ze to je někdo, kdo tě krmí, vozí ti věci na převlečení, odveze tě autem na pension, ráno tě zase přiveze tam, kde tě vyzvedl, a celkově se stará o kompletní závodní komfort včetně té milostne spokojenosti). ...teda až na mě. ALE já mám zase okrasné tukové prstence (OTP) kolem břicha jako vestavěnou energetickou stanici a alu folii jako špičkovou outdoor technologii. Jaký si to kdo udělá, takový to má… Trasa vedla po Stezce Českem, kterou místní vypilovali tak, že vede vším zajímavým a je vážně pěkná. Až tak, že se mi nechtělo závodit a chtěl jsem se kochat, takže jsem to plánoval tak, abych v noci spal nebo šel lesem. Pláně jsem chtěl rozhodně vidět za světla. Pojal jsem to jako takový výlet na lehko s možností trochu testování – se spaním v přírodě – protože na Stezce Českem je opravdu hodně útulen a přístřešků, takže nebylo co řešit. Navíc vím, že jsem schopný jít nebo běžet klidně i celou noc. Bylo potřeba vzít v potaz i kotník, který se pořád regeneruje a "splaskává" až po 20 km a více. Pátek – vyrážíme, všichni mi hned mizí v dálce. U Vlčích jam potkávám strašně hezkou holku s křivkami, na které se nezapomíná (takže Vlčí jamy si fakt budu pamatovat)... ale bohužel s rodiči, takže ji ani strachy neoslovím. Boží dar se mi ale hodně líbí a dávám si ho do svého "snového to-do listu" – jednou se sem vrátit se svojí budoucí frajerkou jen tak, bez cíle, a prozkoumávat okolí. Mrzí mě, že Měděnec nevidím - prší, je po západu slunce a všechno je v takovém mlžném režimu "neidentifikovaná krajina". Přitom mi to místo přijde povědomé... a jo, nakonec mi to docvakne - byl jsem tu už ve dne na ultra (Krušné hory nejsou krušné - dálkový pochod). Tehdy jsem ale netušil, že je tam přehrada a největší větrný park v Česku, takže v noci a dešti to působí spíš jako scéna z dystopického filmu než známé místo. Nakonec usínám na vlakové zastávce. Sobota - Městečko – Hora svatého Šebestiána. Při vstupu do něj mě přivítají dva noční kluby, které jedou i ve čtyři ráno. Neony mě praští do očí tak, že se mi na chvíli v hlavě rozsvítí jednoduchá myšlenka: proč vůbec platit Tinder a Badoo, když existuje tohle? Škoda, že mě nenapadlo zastavit aspoň na vodu. Mohl jsem si udělat malý průzkum terénu a porovnat své představy vs realita. V noci to tady působí jako Sin City. Hezké holky, co se potulují ulicemi, podivná individua v mlze světel a stínů. A já? Dobře zapadám. Všichni koukají na všechny, jako by se tu každý snažil pochopit, co je ten druhý vlastně zač. V Mníšku mě překvapí vietnamská restaurace, která má v nabídce jak české, tak čínské pokrmy, ale ne vietnamské. Obsluhuje tam nádherná Ukrajinka – chvíli si povídáme, ale má partnera, takže žádné telefonní číslo, a ani se jí nechce společná fotka. Zajímavé je, že městečka na hranicích fungují jako taková malá tržiště – a je tam plno Němců. Pokud sem jezdí nakupovat, tak to u nás asi zase tak drahé nebude. V Jiřetíně chci vidět přehradu na německé straně, ale po cestě vlastně není skoro vidět (protože stromy) – jen z restaurace. Takže je to jasné, kde se to nakonec zastavím. Moldavu chci vidět za světla a vychází to – stíhám to. Kolem jsou velké pastviny a přesně to naplňuje očekávání. V hlavě mi mezitím zraje plán, že se v noci pořádně vyspím, protože zítra má být hezky. Proč strávit den ve vlaku, když se dá být venku a kochat se. Do Cínovce dorazím za tmy. Potřebuju vodu. Všude mrtvo... kromě "kadeřnického salonu", který vypadá spíš jako tajný noční klub Zaklepu. Nakonec jen vecirek, dostávám vodu, dva chlebíčky a dva koláče se slovy "my máme rádi sportovce". Nabídku ohřát se uvnitř odmítám a pokračuju spát na vyhlédnuté místo ke spaní pod Sedmi štíty. Tady musím uznat, že je prostor pro zlepšení. Příjemně mě překvapila bublinková fólie místo karimatky – funguje a je malá, (10 rad pro ultra https://education.logicoss.com/logicoss_en ). Naopak ALU fólie místo spacáku už tak slavná není. Když fouká, vítr mě odkryje a je zima. Existují ale i alu spacáky, zjistil jsem, že se dají koupit levně – příště zkusím. Dělají se dokonce i verze pro dva. (Taky zjišťuju, že není alu fólie jako alu fólie – některé se trhají, jiné ne. Co se netrhá vyrabi firma Alfa Vita). Zkouším různé polohy, nějak se vyspím, ale věřím, že se dá vyspat i lépe. Neděle – vstávám, abych stihl východ slunce na Komáří hůrce. Kochám se krajinou a po cestě si dávám krátký spánek na louce, kde hřeje slunce a nefouká. Super využití bublinkové fólie – nejsem aspoň mokrý od rosy. Kotník se při pohybu zdá méně oteklý, zkouším i uspesne popoběhnout. už si myslim ze mne nic nezastaví... a normálně letadlo (v Petrovicích). Dávám si snídani/oběd – dvě polévky a pstruha. Důvod najíst se najde vždycky. Sice není čerstvý, ale hlad je nejlepší kuchař. Pokračuju dál přes kopec s názvem Mordovna a pak na Sněžník, kde už jsem jednou byl, ale tehdy v noci. Nenechám si ujít rozhlednu a k tomu klobásu – samozřejmě, důvod najíst se najde vždycky. Pak mířím do cíle. Zjišťuju, že mi jede vlak, takže stíhám jen dorazit, dát si rychlou sprchu pod vodopádem a běžím na nádraží. Trochu mě mrzí, že jsem tam nezůstal déle, protože to v cíli vypadalo skvěle – nebo že jsem tam rovnou nepřespal. Ale zpětně vidím, že ubytování bylo dost drahé a další vlak by mě stejně dovezl do Brna někdy ve 4 ráno. Výlet se mi líbil a myslím, že tenhle formát stovek má potenciál. Díky KRUŠNOMAN za organizaci a naplánování. PS: KRBO LE KODE, je KRaslice, BOží dar, LEsná, KOmárka a DEčín (města/místa) po cca 50km)) a trasa většinou po Stezka Českem.
Tomáš Langhammer
Kamarádi všechno napsali. Rád bych jim moc všem poděkoval. Na začátku všeho byl jeden šílený nápad, který jsem si myslel, že kamarádi a rodina mi rozmluví. Opak byl pravdou a vše začínalo mít jasné obrysy. Jak už to u takových akcí bývá, nejdříve les rukou vzhůru - kdo všechno půjde. Postupně les rukou prořídl a zůstalo SEDM STATEČNÝCH. Samozřejmě včetně našich supportů. Bez nic jako sorry, to bychom nedali. Když celé tři dny shrnu do pár vět. Bylo to něco neskutečného, něco, co člověk zažije jednou za život. Totální tělesný mordor spojený s krásou Krušných hor - ta bolest k těm Krušným horám patří. Samy si prošly mordorem - mordorem, který zavinila zloba, zášť, hloupost a totální absence pokory vůči člověku samotnému - a vlastně i k přírodě. Zavřu oči a vidím celu trasu jako film - určité záběry ve mě zůstanou na do smrti. Nelituji podzimního rozhodnutí, i to, že ještě týden po akci chodím střídavě o berlí a tělo se dostává z něčeho, co nikdy za těch 30 let co dělám dlouhý triatlon nezažilo. Ty tři dny pocitově vydaly za tři týdny dovolené. Čas byl jen relevantní - jen vy a příroda. Poděkování všem, kteří mi splnili sen. Moje žena - byla u mého splněného snu a to je nejvíc... .
Josef Novák
„Když jsem se o KRBO LE KODE dozvěděl, hned jsem věděl, že se musím zúčastnit. Přeběh Krušných hor pro mě bude něco, na co jen tak nezapomenu. I přes déšť, zimu a všechno, co se během trasy pokazilo, jsem si to svým způsobem strašně užil. Dlouhý chvíle v horách, lesích a loukách mi zase ukázaly, proč tyhle výzvy vlastně dělám, proč se k nim pořád rád vracím a zároveň mi připomněly, jak nádherný Krušné hory jsou. Tentokrát to sice nedopadlo podle představ, ale odnáším si mnohem víc než jen nedokončenou výzvu. Super parta stejných bláznů byla jedna z věcí, která mě motivovala postavit se na start."
